Když jsem vstupovala do výcviku Umění socioterapie, mým hlavním přáním bylo naučit se vést rozhovor s klienty. Netušila jsem však, jak moc důležitá je pro terapeuta i péče o sebe. Dnes tuto potřebu vnímám jako základní předpoklad pro terapii s klienty.

A stejně tak mám víru v to, že klient ví, co je pro něj nejlepší. A jako moje klientka i já dnes mohu říci: „Je mi fajn“, přičemž inspiraci k další práci je třeba i nadále hledat a hlavně ji chtít i „vidět“.

Abych tuto závěrečnou práci mohla vytvořit, musela jsem nad ní velice přemýšlet. Musela jsem přemýšlet o svých předpokladech. A toto bylo pro mě velmi cenné. V jistou dobu jsem díky výcviku o tom, zda dělám svou práci dobře, těžce pochybovala. Díky pochybování jsem o svých předpokladech přemýšlela, zvědomila jsem si je a z velké části jsem je přijala „za své“. Nyní pro mě nepředstavují přítěž, ale spíše stále se vyvíjející oporu.

Ano, nedělala bych svoji práci socioterapeuticky, bez toho aniž bych se seznámila s Uměním pomáhat od Ivana Úlehly, s pracemi Insoo Kim Berg, Steva De Shazera a terapie zaměřené na řešení, jen těžko si dovedu představit efektivnější rozhovor na zahájení spolupráce než s použitím Andersonovských otázek, jsem vděčná, že už znám a dokáži použít ve spolupráci s klienty narativní přístup, konkrétně tam, kde je vhodné společně s klientem externalizovat to, co ovlivňuje jeho život a máme tak společně novou cestu, kterou se můžeme společně vydat.

Jana Pokorná, sociální pracovnice