Když jsme posunuli pojetí pomoci a kontroly směrem k definování spolupráce a starosti, domnívám se, že je dobrý čas k soustředění po­zornosti na otázky kont­roly tak, abychom ji přesněji rozlišili a definovali v prostředí psychoterapie.

Ke kontrole máme jako konstruktivisti stále ještě nevyjasněný vztah. To, že jsme ji zahrnuli mezi profesionální způsoby práce z ní nesňalo punc ně­čeho nežádoucího.

Dámy a pánové,

doufám, že se Vás nedotknu předpokladem, že i Vy se doma občas střetnete, stejně jako já. Možná také Vás někdy napadlo uplatnit přitom nějaký terapeutický postup. Zvláště, když se tak učebnicově hodil na probíhající situaci.

Zkusili jste to někdy? Já ano. Nevím, jak Vy, ale já dopadl bídně. Prostě to nefunguje. proč ale nefunguje to, co v terapeutickém kontextu zabírá?

Na konferenci v Trenčianských Teplicích, před několika roky, mne jistá studentka psychologie během debaty o psycholozích zařadila mezi staré psy, míněno psychologické. Sleduji se zájmem debatu o studiu a možná, že některé mé zkušenosti by mohly být inspirativní i pro mladé psy.

Začátky Institutu pro systemickou zkušenost byly myslím typické pro kontext doby jeho vzniku. Těsně po změně režimu jsme nejvíc chtěli být svobodní, což pro Institut znamenalo tři věci:

  • rozhodli jsme se být finančně samostatní a vydělávat jen tím co umíme

Rád bych načal veřejnou rozpravu o činnosti, která mi není jasná. Není mi jasná, ačkoli jsem ji sám z nedostatku něčeho jiného dělal mnoho let.

A poté, co už jsem si skoro myslel, že už ji nedělám, jsem zjistil, že nepochybně pokračuji. Mám na mysli výběr toho, proč dělám právě to, co dělám, myšleno při práci s klientem v terapii.

Nic není. Je-li něco, nemůže to člověk poznat. Lze-li to i poznat, nelze to přece bližnímu sdělit a jemu to vyložit (Gorgias Leontinský)

Kde kdo by chtěl najít nadčasové téma, které by bylo i když on sám, už nebude. My psychoterapeuti jakbysmet.