Jedním za základů sociální práce je poskytování kvalitního sociálního poradenství. Všichni však víme, že v mnoha případech ani sebelepší (a dobře míněná - vložil Zdeněk Macek) rada nemůže fungovat.
Příklad 1: Jak správně nakupovat?
Sociální pracovnice v domu na půli cesty poskytuje klientům, kteří právě opustili dětský domov, konkrétní rady v rámci sociálního poradenství, např. jak žádat o práci, a také s jedním z nich společně chodí nakupovat. Klient má z toho strach, nikdy to nedělal.
Nejde jen o „doprovod", ale také o to, že pracovnice využívá specifických socioterapeutických nástrojů k tomu, aby klientovi vytvořila dostatečně bezpečné a podpůrné prostředí, které mu umožní zvládnout nakupování samostatně a bez obav. V situaci, kdy je člověk ochromen strachem, je poradenství typu „dělá se to tak a tak", účinné jen minimálně.
Příklad 2: Práce s rodinou a dítětem v náhradní rodinné péči
Sociální pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dítěte (dále OSPOD) referuje o rodině, která bude po více než 10 letech ukončovat jednu z forem náhradní rodinné péče návratem dítěte do dětského domova. Ačkoli všichni dělali to nejlepší, čeho byli v danou chvíli schopni, péče končí smutně pro všechny zúčastněné. Sociální pracovnice bilancuje, co všechno udělala v rámci pravidelných návštěv v rodině, stanoveného dohledu a individuálních rozhovorů s jednotlivými členy rodiny. Z počátku vypadalo vše velmi nadějně, posléze však konflikty v rodině a problémy s neobvyklým chováním dítěte dosáhly takové míry, že i OSPOD vidí jako jediné možné řešení návrat dítěte do ústavní péče. Během rozhovoru vychází najevo, že přes veškerou dobře míněnou snahu nikdy nebyla rodině nabídnuta např. rodinná terapie. Práce s celou rodinou spočívala spíše v poskytnutí prostoru jednotlivcům vyventilovat svůj vnitřní přetlak a nebo šlo o poskytování výchovných rad, přičemž při pozorování vztahu sociální pracovnice k jednotlivým členům rodiny byly patrné výrazné rozdíly. Sociální pracovnice měla navíc při své práci a rozhodování velmi malou, takřka žádnou odbornou podporu, např. formou supervize.
Sociální pracovníci nepracují osamoceně, většinou je to v rámci nějakého širšího systému. Když je spolupráce s klientem obtížná, jednou z možností je odkázat jej např. na psychoterapeuta, který působí mimo danou službu (ať už ve zdravotnictví, v rámci jiné organizace či soukromě). To je někdy velmi výhodné, klient může navázat bezpečný terapeutický vztah mimo kontext sociálních služeb.
Tento článek je ukázkou z textu Socioterapie aneb když poradenství nestačí na stránkách Socialní revue