Systemický přístup je v současnosti jedním z hlavních trendů v humanitních vědách, zejména psychoterapii, psychologii, sociální práci, pedagogice, sociologii apod.
Jeho přínos spočívá zejména v tom, že je ucelenou a vědecky podloženou variantou pohledu na člověka a společnost, která nabízí nové možnosti, jak zacházet se sociálními a psychosociálními jevy v éře, která je charakterizována jako pozdně moderní či postmoderní.
(---)
Sociální pracovník reflektuje, že je jedním z aktivních spolutvůrců systému služeb lidem, kteří “vlastní profesionální aktivitou produkují a reprodukují kategorie sociálních problémů, včetně vytváření typologie lidí spojených se sociálně problémovými kategoriemi”. Pro sociálního pracovníka, jehož nejčastější rolí je postavení zprostředkovatele “dohody” mezi – mnohdy velmi různými – představami klientů zúčastněných v nějaké obtížné situaci, je prvotním úkolem posouzení dané situace zejména s ohledem na následující základní charakteristiky:
1. Jaká je míra pracovníkovy osobní (privátní) angažovanosti v daném případu.
Příklad: Kurátor pro mládež řeší případ mladistvého, který krade doma peníze na nákup drog. Rozdílnou osobní angažovanost lze očekávat, je-li kurátorem svobodný muž s osobní zkušeností s drogovým experimentováním, anebo matka dvou dospívajících ”ohrožených” dětí. Extrémní nebezpečí nerovnováhy hrozí v případě institucí, kde se angažují převážně anebo pouze profesionálové s vysokou osobní angažovaností, např. poradna pro týrané ženy, jejíž tým tvoří pouze ženy.
2. Jaká je pracovníkova vstupní pozice vůči jednotlivým klientům, co asi jednotliví klienti od pracovníka očekávají.
Příklad: Rozdílná očekávání budou mít rozvádějící se rodiče a jejich školně neúspěšný syn, jestliže se s pracovníkem OPD setkají, když:
a) přicházejí za pracovníkem na doporučení třídní učitelky, anebo
b) přichází pracovník na úvodní návštěvu v roli kolizního opatrovníka dítěte.
3. Jaký je kontext neboli širší souvislosti případu.
Příklad: Nedávno informovali novináři o případu zanedbávaného a týraného dítěte, které bylo nalezeno ve chvíli vážného ohrožení života. Matka dítěte měla zároveň v péči několik dalších dětí, které vychovávala bez jakýchkoli problémů. Teprve zahrnutí kontextu celé situace umožňuje nahlédnout, pro koho je ”samozřejmý” zákrok, totiž odloučení matky od všech dětí na základě předběžného opatření, tím nejlepším řešením a pro koho může být takovýto zákrok osudovým životním zlomem s negativními důsledky.
4. Rozlišení, kdo je zadavatelem zakázky, a tedy posuzovatelem kvality vykonané práce, a kdo je tzv. cílovou osobou neboli příjemcem služeb.
Příklad: Sociální pracovník úřadu práce, který vede motivační kurz pro uchazeče o zaměstnání, ví, že zadavatelem této zakázky je jeho zaměstnavatel, zastoupený konkrétním nadřízeným pracovníkem. S tímto nadřízeným je důležité vyjasnit kritéria, která mají být naplněna či změny, kterých má být u uchazečů o zaměstnání – příjemců služeb – dosaženo.
Z posledního bodu vyplývá, že existuje rozdíl mezi zadavatelem zakázky a cílovou osobou. Zadavatel zakázky je charakterizován tím, že si od pracovníka objednává určité služby, přímo či nepřímo za ně platí a posuzuje jejich kvalitu. Cílová osoba je ten, u koho má být dosaženo změny. Salamon (1999) zdůrazňuje, že je užitečné rozlišovat mezi imperativním a konzultativním typem zakázky. Pouze konzultativní typ umožňuje sociálnímu pracovníkovi spoluvytvářet kritéria naplnění této zakázky. Sociální pracovník se ale vždy rozhoduje, zda jakoukoli zakázku přijme, nebo odmítne, a to i v případě imperativního typu zakázky od svého nadřízeného.
Na základě posouzení výchozí situace – ze čtyř výše uvedených rovin – sociální pracovník volí u každého z klientů jeden ze dvou základních postupů:
1. Nabízení spolupráce
Analogický a v systemické literatuře častěji uváděný termín “pomoc” je v této učebnici používán v jiném, obecnějším významu, proto se uchyluji k opisnému a výstižnějšímu termínu “nabízení spolupráce”. Nabízení spolupráce je takový postoj sociálního pracovníka vůči klientovi, který charakterizuje věta Řekni mi, v čem ti mohu být prospěšný. Tento postoj otvírá klientovi i pracovníkovi možnost spolupráce na vytvoření pracovního kontraktu, který obsahuje:
- cíle, kterých má být dosaženo;
- kroky, které je nutno udělat k dosažení cílů;
- kritéria, která umožní posoudit, je-li cílů dosahováno, či nikoli.
K dosažení kontraktu vede proces dojednávání, což je vzájemné vyjasňování a slaďování (fitting) pozic, představ, očekávání pracovníka i klienta.
Charakteristiky procesu spolupráce jsou tyto: respekt, krása, užitek.
2. Přebírání starosti
Opět lze v literatuře nalézt častěji užívaný termín “kontrola”, který zde nepoužívám, neboť je – obzvláště v naší posttotalitní kultuře – výrazně negativně konotován. Přebírání starosti je takový postoj sociálního pracovníka vůči klientovi, který charakterizuje výrok: Podle názoru určité osoby (mého, kolegy, soudce, tvé matky atd.) potřebuješ to a to změnit. Můžeme na tom pracovat? Tento postoj dává klientovi dvě možnosti, přijmout nebo odmítnout. Odmítnutí většinou vede k zesílené aktivitě těch, kteří chtějí u klienta vidět změnu. Přijetí naopak otvírá možnost přejít v budoucnu od přebírání starosti k nabízení spolupráce. Je znakem profesionality, když sociální pracovník pěstuje svou dovednost starat se o své klienty tak, aby mohli tuto péči přijmout.
Systemická kritéria přebírání starosti jsou následující: reflexe vlastní volby mezi nabízením spolupráce a přebíráním starosti, dále transparentnost a užitek.
(---)
Tento článek je ukázkou z kapitoly Systemický přístup z knihy Základy sociální práce (Portál 2007)