Nový zákon o sociálních službách a související vyhláška obsahující standardy kvality sociálních služeb představují pro mnohé poskytovatele noční můru. Není divu, oba tyto dokumenty přinesly do praxe sociálních služeb řadu změn, s nimiž není snadné se vyrovnat. Až čas ukáže, které z nich jsou skutečně užitečné a nosné, a které bude nutno zrevidovat.
U zrodu zákona o sociálních službách i standardů kvality stáli lidé, v jejichž profesním životopise je možno najít ucelené vzdělání v systemickém přístupu k pomáhání, tj. i k pomáhajícím profesím, nebo přinejmenším jeho prvky. Systemický přístup vnesl do této sféry práce s lidmi poznatky, stanoviska a principy postmoderní doby. Jaké jsou důsledky? Odborník již není chápán jako někdo mocný či mocnější, vyzdvižený nad malo-mocné, bez-mocné a ne-mocné, ale jako partner se specifickými kompetencemi, které mohou klientovi pomoci na jeho jedinečné cestě. Odborník se setkává s klientem jako se stejně hodnotným člověkem, který je aktivním strůjcem svého osudu, chcete-li příběhu. Klient nepotřebuje jen návod a rady, jaký být a kam jít, ale nutně i podporu, aby nalezl odpovědi na své otázky, aby objevil své vlastní cíle, potřeby a možnosti a byl schopen jít svou vlastní cestou. Právě k tomu, aby mohl využít, objevit či rozvinout své kompetence, potřebuje kvalitní profesionální pomoc. A to je to, k čemu míří zákon a standardy – podpořit v sociálních službách tu praxi, která nestojí pouze na diagnostice člověka nebo jeho situace a přijímání odpovídajících opatření, ale na jedinečném setkání s konkrétním člověkem, na snaze porozumět jeho situaci a jeho potřebám a nalézat spolu s ním cesty k řešení, k zlepšení situace, cesty rozšiřování jeho možností žít „normálně". To samozřejmě mnohdy představuje nutnost dlouhodobé spolupráce a podpory klienta (někdy i celoživotní) a není tím vyloučena ani trvalá péče o bezmocné – tam, kde je to potřeba.
V sociálních službách se tedy tradiční pečování o bezmocné a handicapované stává pouze jedním z dostupných nástrojů pomoci. Vzít na sebe starost o druhého, zajistit mu vše, co není schopen si zajistit sám, udělat za něj to, na co sám nestačí, to je často nezbytné a velmi prospěšné, ale v mnoha případech je to, ač to může znít paradoxně, zbytečně málo. Tam, kde klientovi zůstávají alespoň minimální schopnosti posuzovat vlastní situaci, uvědomovat si své potřeby a přání a rozvíjet jakékoli kompetence, umožňující mu „co nejnormálnější život", je na místě hledat cesty spolupráce, cesty porozumění a podpory klienta na jeho vlastní cestě, cesty cíleného objevování, posilování a rozvoje klientových kompetencí. Takové postupy práce s klientem přinášejí více užitku a spokojenosti na obou stranách, u klientů i u pracovníků. Když to takto pojmenujeme, uvědomíme si, že klientů, u nichž není vůbec žádný prostor pro spolupráci, je ve skutečnosti jen velmi, velmi málo. Proto kladou zákon a standardy takový důraz na spolupráci s klientem, na individuální přístup zahrnující práci s individuálními potřebami a cíli klienta. Protože je to etičtější, efektivnější a příjemnější.
Nové trendy v pomáhajících profesích nás jako pracovníky vedou k tomu, abychom pečovali o své klienty a zabezpečovali je pouze v situaci, kdy se nám s nimi nepodaří dosáhnout spolupráce a když se rozhodneme vzít péči o klienta do vlastních rukou. Pak také víme, že jsme toto rozhodnutí udělali my sami, bez možnosti odvolat se na obecně uznávané diagnózy, hodnocení situace a postupy. Není se na koho odvolat. Zodpovědnost za svá rozhodování neseme sami.
Všechny zmíněné principy jsou již víceméně známé. V praxi se však ukazuje, že není snadné zavést je plně do každodenní práce pomáhajících pracovníků. Vyžadují totiž ovládnutí specifických metod a technik práce s klientem, které ale navíc nefungují, nejsou-li podloženy odpovídajícími postoji a celkovým pojetím konceptu klienta, práce s ním a se sebou samým. Jinými slovy přijetím určité teorie za svou.
Nové věci v lidském společenství nenastávají naráz. Někde se rodí a rostou a pak se šíří prostorem skrze různé oblasti a kontexty jako vlny na vodě. Mnohé teorie, principy a techniky vstoupily do pomáhajících profesí skrze systemickou psychoterapii. Nejčastěji se proto objevují v odborné literatuře o psychoterapii a vyučují se v psychoterapeutických výcvicích. Také již dobře prosákly do sféry managementu v podobě systemického koučování. V sociálních službách je tento trend také silný a nepřehlédnutelný, ale stále chybí jeho „zdomácnění" – stále je tu jako host odjinud, jako využívání psychoterapeutických teorií a nástrojů na poli sociální práce. A to není tak docela ono.
A tak roste zájem o socioterapii. Ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. k provedení zákona o sociálních službách jsou sociálně terapeutické činnosti vyjmenovány mezi základními činnostmi, vykonávanými v rámci řady typů sociálních služeb. Konečně vzniká svébytný, samostatný obor – socioterapie, vedle psychoterapie, koučování, léčení a jiných způsobů práce s lidmi. Představuje ucelenou teoretickou základnu a navazující „zásobárnu" účinných metod a technik práce s klienty (a nevyhnutelně i s pracovníky samotnými), které umožňují pracovat smysluplně a efektivně s klientem na jeho cílech, rozvíjet jeho kompetence a napomáhat tak jeho sociálnímu začlenění. Jinými slovy přispívat k tomu, aby klient naši pomoc již více nepotřeboval a mohl – dle svého vlastního posouzení – žít vlastními silami co nejnormálněji. Znovu připomínám, že není cílem odepřít celoživotní pomoc a podporu těm, kteří to potřebují, ale je cílem podporovat sociální začlenění do co největší možné míry, a to tak, aby to byl právě klient, kdo rozhoduje o tom, co to vlastně v jeho případě konkrétně znamená a co k tomu potřebuje.
M. Lipner (Sociálně terapeutická činnost v sociálních službách. In: Sociální péče, 4/2006, str.7) definuje cíl socioterapie jako dosažení integrity a kompetence uskutečnit své možnosti v daném sociálním prostředí, přiměřenou míru schopnosti se adaptovat na prostředí bez ztráty originality a bez ubližování druhým, zvýšení sebeuplatnění a vlastní kompetence. Jinými slovy cílem socioterapie je pomoci člověku, aby žil co nejvíce podle svého, a to vlastními silami a v souladu se způsoby přijatelnými v jeho společenství.
Odrazovým můstkem pro socioterapii je psychoterapie a oběma těmto oborům zůstává mnoho společných rysů. Docela dobře se mohou shodnout na definici svých základních cílů – jde o to pomoci člověku z obtížné situace, a to tak, že jí nově porozumí, překoná, něco nového se naučí, obecně řečeno dosáhne s profesionální podporou žádoucích změn u sebe sama, které mu umožní žít lépe. Tak mohou pomáhající pracovníci stejně efektivně využívat shodné nástroje a techniky práce s klienty. Socioterapie se liší od psychoterapie ne výhradně nějakými znaky u osob, kterým je poskytována (nedá se říct: „pro tohoto klienta bude vhodnější psychoterapie a pro jiného socioterapie"), ale především kontextem, v němž je poskytována. Rozdíl se ukáže, až když se zaměříme na obecnější zarámování obou oborů v rámci lidského společenství.
Existuje mnoho oblastí práce s lidmi, jejichž obecným cílem je pomoci lidem k lepšímu životu, zbavit je trápení a problémů a umožnit jim zlepšení jejich situace. Patří mezi ně zdravotnická péče, vzdělávání, sociální služby aj. Ve všech těchto oborech mohou být různým způsobem využívány stejné techniky – např. techniky efektivní komunikace, stanovování cílů, nástroje motivace, umožnění žádoucí zkušenosti, nácvik dovedností atd. To, čím jsou tyto obory vymezeny, je jejich rozdílné poslání v rámci lidského společenství a tudíž i zodpovědnost za rozdílné věci. Z toho pak také plyne ohraničení cílů, na nichž mohou se svými klienty pracovat, nástrojů a metod, které mohou použít, časové a technické možnosti, které jsou k dispozici, i míra moci, kterou mají nad svými klienty.
Socioterapie patří do sféry sociálních služeb a z toho plynou její poslání, možnosti, zodpovědnost i meze. Na jedné straně se jednoznačně nabízí klientovi jako pomoc na cestě k jeho cílům, na druhé straně musí hrát aktivní roli i tam, kde není motivovaný klient, který by chtěl dosahovat nějakých změn, nebo kde není v klientových možnostech určit si (byť s pomocí) své cíle, zhodnotit svou situaci, uvědomit si nebezpečí, které mu hrozí, důsledky určitého jednání atd. Socioterapie má tedy specifickou pozici mezi klientem a společností, kdy často o tom, že klient se má stát klientem a něco se sebou dělat, rozhodují jiní (ať už rodinní příslušníci, úřady, policie apod.). Každá sociální služba se pohybuje v rámci nějakého „společenského zadání" – je placena, protože se od ní očekává působení s konkrétními výstupy. Tím je dán rozsah její zodpovědnosti i možností. Na rozdíl od většiny psychoterapeutických stylů má socioterapie složitější zadání a větší škálu možností – od osobních rozhovorů v pracovně, přes skupinové aktivity, doprovázení, práci na konkrétních cílech v reálném sociálním prostředí, po získávání a dlouhodobé upevňování konkrétních zkušeností a dovedností. Existuje tak široké pole toho, co může profesionál při práci s klientem dělat, a tedy co může klientovi nabídnout, a také co musí k výkonu své práce umět.
Nezbytnou součástí socioterapeutické práce je setkání dvou bytostí, přičemž pracovník profesionálně pracuje se sebou samým s cílem být při setkání klientovi co nejužitečnější – tj. poskytnout mu to, co potřebuje (přijetí, bezpečí, porozumění, informace, doporučení, podporu, zkušenost, dovednosti atd.), aby mohl být co nejsoběstačnější, aby mohl žít svůj život dle vlastních rozhodnutí a nést za sebe odpovědnost. K tomu je nutné jedinečné setkání, to se nedá nikomu předat v podobě souboru předem připravených informací, vědomostí a dovedností, ale pouze skrze jedinečnou zkušenost setkání, kdy se pracovník vylaďuje na komunikaci a kooperaci s jedinečným klientem, na odhalování jeho silných stránek, potřeb a přání, kompetencí a jejich posilování, popř. vytváření nových kompetencí a nového poznání. Nutně k tomu pracovník potřebuje dovednost komunikovat a využívat svou vlastní osobnost jako nástroj své práce. Vzdělávání v socioterapii proto musí obsahovat teorii, nácvik dovedností, sebezkušenost a supervizi, stejně jako v psychoterapii.
Ve vyhlášce k zákonu o sociálních službách jsou sociálně terapeutické činnosti vyjmenovány mezi „základními činnostmi při poskytování sociálních služeb". Jejich poskytování má vést „k překonání krizového stavu a zahájení následného terapeutického procesu, k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob, k budování a rozvoji pracovních návyků a dovedností nezbytných pro integraci osob na trh práce." Jak však dobře víme ze zkušeností s prací s lidmi, není možné toto začít dělat až poté, co jsme si vyjednali kontrakt a sepsali dohodu. Od prvního momentu našeho setkání s klientem začínáme pracovat. Už to, jak rozumíme své roli, jakým způsobem klienta přijímáme, jak se zajímáme o jeho příběh, jak se ptáme a jak reagujeme na klientovo vyprávění, jak ho podpoříme v objevování a pojmenování potřeb a očekávání vůči službě – už tím vším významně působíme na to, jak klient rozumí sám sobě a své situaci, jak vnímá své kompetence, možnosti a naděje, jak dokáže najít své další směřování a jak bude moci využít potenciál, který mu nabízí naše služba i my osobně. Proto pojímáme socioterapeutické činnosti jako základ našeho profesionálního konání, jako klíč k celému smysluplnému setkání s klientem, které začíná uvítáním a dojednáváním kontraktu. Tam začíná socioterapeutická činnost.