„Pojďte dál...," říká mi mladá maminka, usmívá se a podává mi ruku. S dobrým pocitem vcházím do malého neutěšeného bytu, kde řádí tři malé děti. Usedáme ke stolu a já s potěšením poslouchám povídání o všech těch dobrých změnách, které se za týden udály. „Má to smysl", říkám si.
Kdyby tento výjev byl filmovým obrazem, divák by zažil střih měnící atmosféru pohody ve strohý pohled na realitu.
Stojím před svým stolem v práci. Hledím na jeho absurdní podobu. Je tak obtěžkán, že svými čtyřmi nohami připomíná velblouda nesoucího náklad pouští. Rutinně odhrnu papíry, abych uvolnila prostor pro sebe. Tak málo místa! Rozhlížím se kolem sebe. Vše okolo jako by volalo o moji pozornost a se zdviženým prstem ji vyžadovalo. Ještě jsem nezačala pracovat, a už cítím vyčerpání. Listuji svým diářem, který určuje mé další kroky. „Jistě, paní Vondráčková", říkám si a při neblahé vzpomínce na naše minulé setkání mě přepadne změť nepříjemných pocitů.
„Co je to za práci, kterou dělám?", uvažuji. Přicházím jako nezvaný host a jako posel společnosti se snažím podat pomocnou ruku. Oč bolestnější je vidět, že tonoucí se stébla nechytá, oč bolestnější je necítit stisk nabídnuté ruky. Kdosi určil, že se paní Vondráčková topí. Táhne s sebou i své tři děti. Brzy nebude mít kde bydlet, na rozdíl od dětí, které zřejmě uvítají v některém z dětských domovů. Ona sama řeší svůj případný splín lahví vína a ve mně vidí zřejmě jen zlou osobu předznamenávající začátek jejího konce. „Jak to tedy je?", říkám si s vráskou na čele, „topí se paní Vondráčková, nebo se netopí? Volá o pomoc, nebo nevolá? Kde je pomyslná tečka za mojí prací s razítkem „vyřešeno ke všeobecné spokojenosti' ?"
Nechme sociální pracovnici přemýšlet a zamysleme se nad názvem článku. Zmíněné „Pojďte dál..." může být přání pracovnice, která se zabývá terénní sociální prací. Může plynout ze zkušenosti zavřených dveří, které neznamenají spolupráci. Může to být představa hosta, kterému hostitel dává najevo jisté přijetí. Tuto výzvu ale můžeme uplatnit i ve vztahu s klientem. Vidět jej jako nekonečnou studnici možností, vidět každé setkání jako jedinečné a nabízející nespočet možných cest. „Jít dál" na cestě profesionality, která vede ke zdravému sebevědomí, k radosti z práce a která je jako jediná klientovi prospěšná.
Prostředkem k dosažení profesní stability je neustálé přemýšlení o smyslu i těch nejnicotnějších každodenních pracovních úkonů a nabývaných zkušeností, neustálá práce s otázkami typu „kdo jsem?", co dělám, proč to dělám, jak se mi to daří?". Je možné se inspirovat mnohými terapeutickými metodami: například systemický přístup k psychoterapii se ukázal jako velmi účinný i v sociální práci. Klade důraz mj. právě na vytrvalou reflexi vlastních východisek a jejich důsledků pro práci, analýzu postojů a pocitů, způsobů spolupráce s klientem a jejich účinnosti. Ale každý obor má vlastní kontext a specifika, a proto si zaslouží svůj vlastní koncept. Právě relativně nový pojem socioterapie nám může poskytnout smysluplný rámec pro naši práci s klienty v sociální oblasti. S trochou zjednodušení lze socioterapii definovat jako profesionální podporu klientů na jejich cestě k žádoucím změnám. Cílem tohoto textu není zabývat se výčtem možných metod, které jsou prostředkem k podpoře klienta, ba ani tím, kdo určuje, které změny jsou žádoucí. Základní otázka zní, co je podstatou socioterapie. Diskuse k tomuto tématu je otevřená; jisté však je, že socioterapie staví na vztahu a spolupráci pracovníka a klienta, přičemž každý z nich má své cíle, potřeby a možnosti, za které nese odpovědnost. Je třeba nahlížet setkání pracovníka a klienta primárně jako akt spolupráce na vyjasněných cílech, při jejichž dosahování se uplatňují účinné terapeutické prostředky. Pro socioterapii v praxi pak platí, že výše zmíněný proces musí být pracovníkem neustále reflektován a spolu s klientem hodnocen.
Proč je socioterapii věnováno tak málo pozornosti? Proč je zastiňována psychoterapií? Proč tyto terapeutické obory nestojí rovnocenně vedle sebe? Proč se o ní začalo mluvit až poté, co byla zmíněna ve vyhlášce? Co to vlastně znamená poskytovat klientům socioterapii? A jak vypadá sociální práce, v níž se socioterapie neodehrává? Pokud si někdo v praxi není jistý, zda socioterapii klientům nabízí a poskytuje, podle čeho to pozná? Co se musí naučit ten, kdo socioterapii chce „dělat"? Co všechno může být účinným socioterapeutickým nástrojem?
Toto jsou otázky, na které mohou odpovědět jen a pouze sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách, kteří jediní mohou vnášet socioterapeutické dovednosti do své práce, a tím konstituovat silný a jedinečný obor. Jen díky jejich zkušenostem je možné „jít dál" a ukázat jinou tvář sociální práce.
Pokračování příběhu shora uvedeného je již na každém z nás. Každý z nás je ve své práci režisérem, bez kterého by všechno šlo jen stěží. On je tím, kdo říká: „Jinak! Udělej to takhle! Pokračuj tímto způsobem!". Scénář už máme, pojďme tedy dál a tvořme práci, na kterou bude radost se dívat.